(článek vyšel na pokračování ve Zbraslavských novinách 10-12/2017)

    Víte, že Sokol Zbraslav má v rodném listě stejný rok narození jako Eiffelova věž v Paříži nebo třeba malíři Josef Lada a Josef Čapek? Že v srpnu roku 1887, kdy prvních dvacet zbraslavských sokolů začalo se cvičením, mělo pražské Národní divadlo za sebou teprve čtvrtý rok po ničivém požáru nové budovy? A - kacířsky řečeno – víte, že je Sokol Zbraslav o několik let starší než věční fotbaloví rivalové Slavie a Sparta? Přijměte, prosím, tento článek jako pozvánku na oslavu 130 výročí našeho Sokola v sobotu 21.října 2017, jehož součástí bude mimo vystoupení našich oddílů také výstava o naší historii. 

    Vylíčit v několika odstavcích celých 130 let nejde - můžeme zmínit několik okamžiků a jmen. U kolébky našeho Sokola podle kroniky stáli ctihodní pánové Eck, Schmatt, Klán, Lepšík, Táborský a Vlček. A jejich první léta nebyla snadná – největší nadšení odeznělo a v rychlém sledu se mění starostové i náčelníci. Přibývá i ubývá členů, kteří postupně cvičí ve škole i v hostinských sálech a v některých obdobích také necvičí vůbec. Zlepšení přichází po roce 1902 s náčelníkem Františkem Kabeláčem, vojenským kapelníkem, který povede cvičení dalších 25 let. Postupně rostou oddíly žáků i dorostenců, konečně vzniká ženský odbor, kam se ihned hlásí téměř sto žen. Mimo jiných vzniká také trubačský sbor, který řadu let hraje Sokolům během akcí a výletů. 25 let od svého vzniku má náš Sokol zhruba 190 členů. Rok 1914 odvedl ze sokolovny na bojiště dvě třetiny mužů, zbylí členové horlivě pracují – přichází cenzura, domovní prohlídky a zabavování majetku. Poprvé, leč ne naposledy, je nutné skrývat sokolské památky - pamětní knihu i Mánesem malovaný gardový prapor z roku 1848. Ale daří se, jednota v dobrém stavu přežije až do vyhlášení samostatné republiky. V atmosféře národní euforie roste i počet členů, účast na sokolských sletech, daří se veřejná vystoupení, sokolské šibřinky a plesy. Hlavní problém té doby? Tělocvična. Dlouhá desetiletí šetří Sokol na vlastní budovu, od roku 1922 získává finance na stavbu také provozováním biografu. Jde to pomalu, ale pomůže dar od Cyrila Bartoně-Dobenína – stavební pozemek. V květnu 1929 probíhá slavnostní výkop a 1.června 1930 Sokol budovu s tělocvičnou a kinosálem, postavenou podle architekta Kavalíra, slavnostně přebírá. Neraduje se z ní bohužel příliš dlouho. Teď tedy ještě ano, tělocvična je plná života, i když členů ve třicátých letech nejprve ubývá. Od roku 1936 sokolská myšlenka ale opět přitahuje - také jako demonstrace národní hrdosti před sílícími výhrůžkami z Německa. ¨

    V létě roku 1937 slaví 426 zbraslavských Sokolů padesáté výročí - štafetou, závody v lehké atletice a sokolskou výstavou. Následujícího roku během X. všesokolského sletu v Praze hostí Zbraslav téměř 900 Sokolů z Jugoslávie, Bulharska a Podkarpatské Rusi. Přichází ale mobilizace - ze sokolovny se stávají dočasná kasárna pro 202. pěší pluk československé armády. Po Mnichovu a odstoupení Sudet se na stejném místě pořádá Babiččina komora - sbírka pro rodiny vyhnané z pohraničí. Všichni tuší blížící se temné roky. Zřízení protektorátu v březnu 1939 přinese obávané. Sokolovnou se na měsíc prožene další armáda, tentokrát německá. Objevují se první zákazy vystoupení, v květnu 1939 Sokol pro jistotu věnuje celou svou knihovnu o 1400 svazcích městu. 1. září začíná válka a brzy nato krvavé represe proti studentům i české kultuře. Od září 1940 platí zákaz nošení sokolského kroje. V prosinci zakládají zbraslavští sokolové loutkový soubor – v něm vidí možnost jak dál pokračovat v kulturní činnosti alespoň pro české děti. 13.dubna 1941 je rozhodnutím K.H. Franka rozpuštěno vedení ČOS a všem jednotám má být sepsán a zajištěn majetek. Na Zbraslavi k tomu dojde hned následující den za asistence českého četnictva, které ale umožní sokolům odnést a schovat nejvzácnější památky. Definitivním ortelem je Heydrichův rozkaz, kterým se 7. října 1941 rozpouští celý Sokol a veškerý dosud zabavený majetek propadá německé říši. Ve stejnou noc začíná gestapo hromadně zatýkat. Ze Zbraslavi neunikne zatčení místostarosta jednoty Antonín Hřebík, v té době též náměstek starosty ČOS. Putuje přes Terezín do koncentračního tábora v Osvětimi, odkud je po roce propuštěn. Má přísný zákaz s kýmkoliv o uvěznění mluvit, přesto souhlasí, aby jej, značně vyhublého, po návratu bratr Svoboda tajně nafotil a natočil. Bohužel o existenci tohoto důkazu se dozví gestapo a oba jsou v roce 1944 znovu zatčeni. Gestapo ale filmy při domovních prohlídkách nenajde a tak přečkají válku. Sál biografu v sokolovně provozuje německý správce jako kino Viktoria, když si v roce 1942 celou budovu vyhlédne jako svou filiálku berlínská firma na kondenzátory. Na venkovním cvičišti postaví malou elektrárnu, biograf promění na skladiště a v prostorách tělocvičny je pracovně nasazeno až do konce války 200 českých dělnic. Poslední ve spěchu provedený zápis ve staré sokolské kronice se objevuje od Hynka Svobody pět dnů po úmrtí Heydricha, kdy okupační pomsta dosahuje vrcholu - i na Zbraslavi se zatýká, gestapo provádí domovní prohlídky a část těch, kteří předtím uschovali některé sokolské cennosti, je z obavy o osud svých rodin vrací. Bratr Svoboda sepisuje místa úkrytů jednotlivých památek a kroniku samotnou zakopává ve sklepě svého domu. ¨

    Osvobození přišlo na Zbraslav až 9. května 1945, kdy německá posádka SS definitivně opustila město. 14. května získává jednota zpět zdevastovanou sokolovnu a krátce na to se schází první poválečný výbor. Cílem je co nejdříve obnovit cvičení, získat zpět rozkradený majetek, nářadí a vybavení biografu a také rozhodnout o osudu poničené budovy. Po letech továrenského provozu je v takové stavu, že část členů navrhuje sokolovnu s pozemkem prodat a postavit novou tělocvičnu jinde. Vítězí obava o osud cvičení, pokud by bylo nutné na novou budovu čekat několik let. Sokolové během následujících měsíců odpracovali na opravách přes 12 000 hodin, díky tomu se na začátku prosince opět cvičí ve vlastním. Také kolem vybavení biografu jsou tahanice. Dekretem prezidenta Beneše jsou ale biografy brzo znárodněny a tak zbraslavský Sokol přijde o zisk z promítání, kterým plánoval splácet předválečnou půjčku na stavbu sokolovny. Starostou celé Československé obce sokolské byl v roce 1945 zvolen člen naší zbraslavské jednoty JUDr. Antonín Hřebík. Vede Sokol k plánovanému XI. sletu v roce 1948 i k plánům na sjednocení tělovýchovy. Na Zbraslavi se zatím pomalu opět probouzejí všechny předválečné sokolské oddíly, včetně loutkářského. 660 zbraslavských Sokolů slaví v létě roku 1947 šedesátiletí existence a v pamětní knize k tomu to výročí spřádají plány na budoucnost. Je to bohužel jen krátké nadechnutí, které utne komunistický převrat v roce následujícím. 

    Ještě v lednu roku 1948 přeje Antonín Hřebík všem hodně zdaru do práce jako starosta ČOS, v červenci téhož roku je stejný muž, tou dobou už v emigraci, ze Sokola vyloučen. Sílící komunistická strana postupně během dvou let dosadila na důležité posty své zástupce. A tak zatímco na dlouho poslední XI. všesokolský slet v červnu 1948 je tichou demonstrací vzdoru řadových Sokolů proti nastupujícímu režimu, v komisích a akčních výborech Národní fronty ve stejnou dobu dokončují seznamy členů, kteří budou ze Sokola vyloučeni. 10 000 jmen. V srpnu 1948 svůj malý seznam obdržel i výbor Sokola Zbraslav. Celý stávající výbor bude rozpuštěn, 15 členů vyloučit, 20 osob zbavit funkcí. Protesty ani odvolání nepomohly. Vyloučen byl také Hynek Svoboda, který o tomto rozhodnutí sepsal úplně poslední poznámku do poválečné pamětní knihy naší jednoty. Zdecimovaní sokolové dokázali udržovat několik dalších let v chodu cvičení, ale vládu převzaly prověřené osoby. V roce 1949 došlo ke sjednocení tělovýchovy pod hlavičkou Sokola, to ale byla už jen vnější slupka. Předchozími změnami se všechny jednoty staly závislé na rozhodnutí orgánů vládnoucí strany. V roce 1952 je Česká obec sokolská zákonem zrušena a jednotlivé tělovýchovné oddíly se časem dostávají pod řízení nového ČSTV. Na Zbraslavi se ze Sokola stal Slavoj, jeho velká část členů ale stále měla svůj původ v řadách Sokola. V druhé polovině šedesátých let se v období pražského jara objevily pokusy o obnovení sokolské tradice, narazily však na odpor mocného vedení ČSTV. I na Zbraslavi se někteří sokolové zapojili v roce 1968 do příprav nového sjezdu, ale okupace a normalizace plány zadusily - sokolství dostalo nálepku buržoazní ideologie. U nás na Zbraslavi na dalších dvacet let zůstal památka v podobě názvu jedné části Slavoje – odbor Sokol. Až po revoluci v roce 1990 se Tyršovy myšlenky opět mohly oficiálně vrátit a s ním i původní název Sokola Zbraslav. Ale to je novodobá, opět trochu veselejší historie, o které jsem psal už dříve v jarním článku.

Otakar Vlasák, T.J. Sokol Zbraslav